Okolí a příroda

Chráněná krajinná oblast Lužické hory leží v okresech Česká Lípa, Děčín a Liberec při hranici se SRN (svobodný stát Sasko) mezi Šluknovským a Frýdlantským výběžkem. Nejsevernější bod okresu leží v katastrálním území Krásný Buk. Nejjižnější bod v Arnoultovicích u Nového Boru, nedaleko řeky Sporky. Nejvýchodnější bod u Jitravy a nejzápadnější bod v České Kamenici, nedaleko řeky Kamenice. Nejvyšším bodem Lužických hor je Luž (792,9 m n. m.), nejnižší místo se nachází u České Kamenice (kolem 290 m n. m.). Rozloha činí 26 442 ha. Zřízena byla výnosem Ministerstva kultury ČSR č. j. 6927/76 ze dne 19. 3. 1976.

Hlavním důvodem vyhlášení CHKO je zachování krajiny dosud málo narušené průmyslovým i zemědělským znečištěním, což se projevuje i v zásobách kvalitní podzemní vody. Lesy pokrývají okolo tří čtvrtin území, které má významnou rekreační funkci.

Geologická základ tvoří především křídové usazeniny, převážně kvádrové pískovce s rozpadavými polohami. Během horotvorných pochodů v třetihorách proniklo puklinami v zemské kůře magma. Vytvořily se podpovrchové kupy a příkrovy, případně rozsedlinové žíly, vypreparované následnou erozí. Nacházíme zde třetihorní znělce, čediče i trachyty. Na  většině vrcholů Lužických hor jsou vyvinuta kamenná moře nebo menší suťová pole z ostrohranných úlomků, např. na Jedlové, Studenci, Luži a Velké Tisové. Díky silnému mrazovému zvětrávání ve starších čtvrtohorách vznikly skalní stěny s hranatými tvary, často s navazujícími rozsáhlými sutěmi. Ve svazích nalézáme také deluviální hlíny. V okolí Jítravy zanechal zbytky čelní morény severský kontinentální ledovec.

CHKO Lužické hory leží v mírně teplé klimatické oblasti, kterou charakterizují průměrné teploty vzduchu v lednu v rozmezí od – 3oC do - 4oC a v červenci v rozmezí od 16oC do 17oC. Vrcholové části Lužických hor jsou mírně chladnější. Průměrné roční srážkové úhrny se většinou pohybují nad hranicí 700 mm.

Podle rekonstrukcí geobotanické mapy jsou zastoupeny květnaté bučin, bikové bučiny, acidofilní doubravy i luhy a olšiny. Téměř celé území pokrývají potenciálně bučiny, které jsou v Lužických horách klimaxovým společenstvem. V současnosti se ve stromovém patře bučin objevuje nejen buk, ale i smrk, neboť přirozená lesní společenstva byla mnohde nahrazena smrkovými, vzácně i borovými monokulturami.

Až do doby intenzivnější kolonizace ve 13. – 14. století byly Lužické hory pokryty neprostupným pohraničním hvozdem. Rozsáhlé lesy pokrývají dosud téměř tři čtvrtiny jejich území. V minulosti zde převažovaly lesy listnaté, s dominantním bukem, a smíšené, s jedlí. Smrk se patrně kdysi vyskytoval v inverzních polohách a na zamokřených místech. V době rozmachu sklářského průmyslu bylo změněno zejména druhové složení. V současnosti převládají smrkové a borové monokultury – borové především na chudých písčitých půdách. Cenné jsou bučiny, pokrývající odlehlá místa a vrcholky hor, i přírodě blízké podmáčené smrčiny na křídovém podloží. Kamenité půdy vyšších poloh porůstají javor klen, jasan ztepilý i jilm horský.

Lesy jsou ohroženy přívaly mokrého sněhu , námrazou, silným větrem, dlouhotrvající zimou a následně hmyzími škůdci. Nepříznivým faktorem, který ztěžuje obnovu lesa, jsou vysoké stavy zvěře. Dálkové přenosy škodlivých látek z průmyslových center v Polsku, Německu a severozápadních Čechách mají nepříznivý dopad, zejména smrkové monokultury. Smrky odumírají hlavně v nadmořské výšce kolem 700 m. Přesto v Lužických horách existuje pět genových základen lesních dřevin, zejména smrku a buku.

Přírodní památka Bílé kameny

Jihozápadní úpatí vrchu Vysoká na okraji lesa asi 1 km severně od obce Jítrava, při hlavní silnici Liberec – Děčín.

Izolované, morfologicky unikátní skály ze svrchnokřídových pískovců na jižním úpatí vrchu Vysoká (545 m n. m.) v severozápadní části Ještědského hřbetu. Stejnoměrné petrografické složení a zrnitost pískovců umožnily jejich vyhlazení do oblých, hřibovitých až pravidelně kulovitých tvarů.

Bílé kameny „sloní“ jsou zastávkou na naučné stezce „Lužický přesmyk“, která vede oblastí významné geologické poruchy z obce Jítrava do obce Dolní Sedlo. Vlivem vysoké návštěvnosti dochází k urychlení eroze vrcholových partií skalního komplexu. V rámci péče o chráněné území jsou odstraňovány náletové dřeviny ze skalních štěrbin.

Národní přírodní rezervace Jezevčí vrch

Vrcholové partie Jezevčího vrchu mezi obcemi Mařenice a Heřmanice, asi 5 km od Jablonného v Podještědí.

Zbytky přirozených bukojavorových jasenin, s bohatým podrostem ohrožené měsíčnice vytrvalé na vrcholu, jsou vzácnou ukázkou obdobných vrcholových formací suťových lesů v Lužických horách.

Přírodní rezervace Klíč

Jihozápadní svah pod vrcholem Klíče Leží 4 km severovýchodně od Nového Boru a 1,5 km od obce Svor.

Klíč patří k nejvýznamnějším krajinným dominantám seveních Čech. Předmětem ochrany je teplomilná tolitová doubrava na jižním svahu pod vrcholem, která patří k nejvýše položeným doubravám v Čechách. Na západní straně vrcholu rostou na skalní stěně reliktní druhy rostlin.

Přírodní památka Naděje

Severní svah Suchého vrchu 105 km severozápadně od osady Naděje, asi 5 km severně od Cvikova.

Pseudokrasová puklinová jeskyně v suťuvém poli. Vlivem hromadění chladného vzduchu se v jeskyni téměř po celý rok udržuje podlahový led a ledové povlaky na stěnách, v příznivém jarním období se vytvářejí i ledové krápníčky.

Lužické hory – útulné pohoří.

Nejsou ani rozlehlé, ani oslnivě vysoké, z lesnatých vrchů se opět rychle schází do nížinných luk. Hory se sice dají snadno přejít od východu k západu i z jihu na sever, ale máte-li otevřené oči, nabídnou vám nejedno skryté tajemství… Lužické hory jsou hraničním pohořím oddělujícím území České republiky od německého Saska. Severní část hor nese pojmenování Žitavské hory (Zittauer Gebirge) a přiléhá k oblasti Horní Lužice. Jižní, česká část pohoří je přírodovědně cenná a byla v roce 1976 pro zachovalé přírodní krásy vyhlášena chráněnou krajinnou oblastí. Nedotčenost přírodního prostředí potvrzuje výskyt řady vzácných rostlin a živočichů. Pestrost krajiny je dána výrazně modelovaným reliéfem, vystouplými vrchy z vulkanických hornin.

   Na vrcholcích hor, zvláště na Klíči, Jezevčím, Pěnkavčím nebo Studeném vrchu, se zachovaly zbytky původních bučin. Sloupcovou odlučností vyvřelých hornin se pyšní Zlatý vrch a Panská skála. Geologickou zvláštností jsou Bílé kameny u Jítravy či Dutý kámen u Drnovce, tvořený pískovcem se sloupkovitou odlučností. Raritou je Ledová jeskyně u Naděje, jejíž ledová výzdoba neroztaje ani v parném létě. Botanicky cenné jsou porosty měsíčnice vytrvalé u Lísky a šafránu blokvětého ve Slunečné. Pro své stáří jsou chráněny tisy v Krompachu. Malebný charakter krajiny vytváří půvabné domy lidové architektury.